Umělecké kovářství

Začínali ve stáji, dnes hledí za hranice

KANAŠ. Železnou tyč s rozžhaveným koncem si kovář přichytí do svěráku. Vezme do ruky kladivo a s ohromným rachotem začne bušit. Tři údery pravou rukou, dva levou. Krok doprava a celý rituál se opakuje.

Celou dobu stojí v mírném rozkročení s pokrčenými koleny. Kdyby několikakilové kladivo vzal do ruky amatér, rychle by to skončilo nehodou.

Daniel Dráb, zkušený kovář, má však pohyby dokonale zažité. Hbitě se pohybuje kolem rozžhavené železné tyče a kladivem zarovnává její žhavé hrany.

Spolu s dalšími čtrnácti lidmi pracuje v umělecké kovárně Ukovmi v obci Kanaš nedaleko Prešova.
Firmu vlastní bratři Martin a Miroslav Poloha, kteří letos slaví dvacáté výročí založení.



Vyrábějí ručně kované brány, lustry, zábradlí, nábytek, houpačky, ale i například schodiště a různé ozdoby.
Začínali ve stáji rodičovského domu. Dnes přemýšlejí, jak své výrobky rozšířit do zahraničí.

Bratrské duo

- Bratr šel za uměleckého kováře, ale protože já jsem byl protikomunistický živlík, dostal jsem se jen k elektrikářině - popisuje začátky starší z bratrů Martin Poloha. Kovárna v rodině nebyla. Šest let mladší Miroslav byl jednou na školní exkurzi v kovárně a tehdy si řekl, že se tomuto řemeslu chce věnovat profesionálně.

- Děláme hodně vinných sklepů, proto se u nás často opakují vinné motivy -vysvětluje Martin Poloha, jednatel firmy Ukovmi.

- Když jsem viděl, jak bratr ková, tak se mi to tak zalíbilo, že jsem všechno nechal a od té doby děláme spolu - vysvětluje Martin.

I když umí zacházet i s rozpáleným železem, výhněmi a stroji, dnes se více věnuje obchodní stránce podnikání. Miroslav zase funguje jako ředitel výroby a každý den je s dalšími muži v dílně.

První menší dílnu postavili v roce 2001. O šest let později bylo jasné, že výrobu musí rozšířit, a přistavili větší dílnu.

I když je Martin elektrikář, říká, že mu to nakonec i hodí. Nedávno začali vyrábět svítidla, takže pro něj není problém je zprovoznit.

Čerpají z přírody

Nad stolem v Martinově kanceláři visí kovaný lustr, který vypadá jako dubová větev. Je propracovaný do nejmenších detailů. Jsou na něm žaludy, ale každý má jinou velikost, jeden je delší, další zase křivý.

Tady a tam jsou i větvičky, které jako by zlomil vítr nebo nějaká divoká zvěř. Listy jsou pokroucené, každý jiným směrem, vypadá to, jako kdyby někdo právě utrhl větev ze stromu. Celý lustr působí, jako kdyby někdo vytvořil formu ve tvaru stromu a odlil ho, ne že by ho někdo vykoval z kusů železa.



„Děláme hodně vinných sklípků, takže se u nás často opakují vinařské motivy. Pro myslivce zase používáme dubové větve,“ říká Martin s tím, že inspiraci často čerpají z přírody. Popisuje, jak jednou navrhovali klientovi zábradlí k bazénu.

Když ho klient oslovil, byl zrovna na výletě v Tatrách u řeky Poprad. Všiml si, jak voda podemlela břehy a nad velkými oblázky trčely větve. V takovém stylu pak nakreslil i návrh a ukázal ho klientovi. „Byl nadšený,“ směje se Martin Poloha.
Ačkoliv na první pohled působí kovářství jako fyzicky náročná práce, kreslení a umělecké návrhy jsou její důležitou součástí. Martin říká, že jeho bratr kreslí ještě o něco lépe. Miroslav to neslyší, právě je s ostatními na obědové pauze. Přestože je teprve půl jedenácté, v kovářské dílně se pracuje od časného rána. Je to těžká práce, a proto trvá obědová pauza i více než tři čtvrtě hodiny.

Od kusu železa...

Kancelář s dubovým lustrem se nachází za „showroomem“, tedy vzorkovnou, kde sídlí administrativa. Zde se zpracovávají objednávky i návrhy jednotlivých projektů. Pokud se zákazníkovi návrh líbí, je třeba ho přesně zakreslit s rozměry.

To znamená napsat, jaký typ železa se použije na kterou část, jak dlouhé mají být jednotlivé kusy, jak silné tyče se použijí. Zní to například takto: „Třicítka kulatina, 70 na výšku, vykovat kroužek pod svíčku.“ V rámci administrativní části jsou i ukázky výtvorů – svícny, lampy, lustry, stojany, brány, ploty, houpačky, stoly, židle, ale i kované růže.

Ukázky starších prací jsou i před vchodem do budovy. Na mnohých je vidět speciální znak firmy UKOVMI, který si Polohovi před lety nechali zaregistrovat i na Úřadu průmyslového vlastnictví.
Na otázku, zda neplánují otevřít i kovářské muzeum, se Martin Poloha jen zasměje. Upozorňuje, že je třeba přeparkovat auto, protože právě přijel kamion s materiálem.

„Nenakupujeme ve velkém, týdně dostáváme tak dvě až tři tuny železa,“ říká a když zachytí udivený pohled, vysvětluje, že „ve velkém“ v tomto oboru znamená desítky tun. Dříve nakupovali i polotovary, jako různé hroty na brány, ale s tím přestali. Dnes se soustředí na ruční výrobu.

...po obrovský lustr

Ze skladu putuje materiál do dílny. Z velkého ampliónu hraje popová hudba. Obědová pauza skončila a výhně se opět pomalu rozpalují. Ještě předtím, než se železo dostane do ohně, je třeba ho přesně nařezat.

„Pásovina třicet na osm, kámen, P 101,“ komentuje svou práci Miroslav Poloha, který už čeká v dílně. Vysvětluje, že z tohoto 30centimetrového kusu železa udělá obruč o průměru 16,6 centimetru. „Kámen“ označuje vzor, jakým je železo zpracováno, P 101 je kód označující tento typ opracování.

Tyto obruče nakonec skončí ve svítidlech. Kromě Miroslava Polohy na nich pracuje i svářeč Slavo Olejník. Jeho úkolem je autogenem vyřezat otvory do krytu, svářečkou pak „zkadeřit“ železo.
„Nedívejte se do toho plamene, nebo neusnete,“ varuje, když zapíná svářečku.

V sousední dílně mezitím dva mistři pracují na jiné zakázce. Prošov si do Parku kultury a oddechu objednal rekonstrukci historických mříží. Kováři ve výhních rozpalují železo a kroutí ho do požadovaných tvarů.

Jak správně kout

Na rachot v dílně si člověk zvyká jen těžko. Při každém úderu člověk podvědomě zatíná zuby, kováři se smějí, že to vypadá, jako by místo železa mlátili kladivem do prstů. Okna dílny jsou otevřená, ale sousedy prý litovat netřeba – jde o starý dům rodičů, dnes už prázdný.

Ve výhni jsou tři výhně, ale fungují jen dvě. Oboje jsou plynové. Mají i klasickou uhelnou, ale ta už se nepoužívá – je zbytečně nákladná a železo je třeba více hlídat. V plynové stačí nastavit teplotu. Uvnitř je několik železných tyčí, jejichž konce žhnou oranžově.

„Na stole mám návrh, podle kterého musím postupovat. Žhavé konce přichytím a zakroutím, jak to jen jde,“ popisuje svou práci kovář Matúš Benčo. S Miroslavem Polohou byli spolužáci. Benčo měl dílnu v Ivance pri Dunaji, ale rozhodl se přesunout ke kamarádovi na východ.

Žhavé železo se tvaruje překvapivě snadno. Stačí do něj párkrát jemně udeřit a je stočené do požadovaného tvaru. Nakonec ho ještě třeba vyrovnat, na kovadlině k tomu stačí pár úderů kladivem. Jeho kolega mezitím na takzvaných „bucharech“ opracovává mnohem silnější pruty.

V rohu dílny leží i další výrobky, které čekají na dokončení. Většinou se pracuje na více projektech najednou, protože každý potřebuje svůj čas. Například výroba velkého svítidla trvá dva až tři týdny, pokud na něm pracuje jeden člověk.

Za dvěma hlavními dílnami jsou ještě menší místnosti – jedna slouží k barvení výrobků, v druhé se nanáší tzv. patina. Většinou má měděnou nebo stříbrnou barvu. Výrobek pak vypadá, že má už nějaký věk, i když ve skutečnosti může být právě dokončený.




Směrem do zahraničí

„Většinou už děláme větší projekty, čím dál tím méně jen nějaké drobné zakázky. Na jednom domě někdy strávíme i dva až tři roky,“ říká Martin Poloha. Mají dokonce zákazníka, u kterého pracovali od roku 2012. Skončili teprve letos v červenci.

Lidé si totiž obvykle objednají jen něco malého, například několik lamp. K nim ale Polohovi přibalí i katalog se svými dalšími výrobky. Mnoho zákazníků se pak znovu ozve, že by chtěli dodělat zábradlí, vyrobit houpačku nebo osvětlit schodiště.

Katalog mají i v cizích jazycích. Najdete v něm exkluzivní kousky, jako jsou kované točité schody obtočené kolem velkého pařezu – vypadají, jako by se vinuly kolem stromu.
Záběr na jejich svícen v hotelu Tri Studničky v Demänovské Dolině se dokonce objevil ve filmu, a tak ho využili i ve své reklamě na Facebooku.

„Chtěli bychom naši práci postupně rozšířit i do zahraničí. Máme nějaké zakázky v Německu, ale jde to velmi pomalu. Expanze nejde tak rychle, jak jsme si představovali, ale postupně se to určitě zlepší,“ uzavírají s nadějí v hlase bratři Polohovi.

ZDROJ: www.sme.sk